Dítě,  které v noci našlo slunce - Luca Di Fulvio

21.01.2017



Luca Di Fulvio, autor, který na mě vykukoval, kde se dalo. Ať už šlo o fotky chvástaček, nebo katalogy knihkupectví. Kniha mě úspěšně míjela. Měla jsem o ní slabé podvědomí, ale nezjišťovala jsem hodnocení, anotace a ani nečetla žádnou recenzi. Byla to chyba. Jelikož mám ráda historické knihy jako je Cesta sněžných ptáků, Cizinka, nebo Pilíře země, tak jsem jednoho dne narazila na knihu Dítě, které v noci našlo slunce. Měla jsem zrovna období, kdy jsem ráda četla tlusté bichle a tak jsem při nákupu dvou těžkých a velkých fantasy knih z nějakého důvodu, zřejmě podle počtu stran, přihodila do košíku i knihu Luca Di Faulvia. Jsem za to moc ráda.

Kniha mě chytila hned v první kapitole. Marcus je tak trochu rozmazlené dítě, proč by také nebyl, když je syn knížete. To se však změní během jednoho osudného dne, kdy byl hrad přepaden vojáky, všichni od čeledínů po knížecí rodinu byli povražděni a hrad byl zničen. Jen Marcus vyvázl živý. Z velké míry díky náhodě a chudé dívce Eloise, má šanci na nový život. Ta jej přivede do svého domova ve vesnici a ke své matce porodní bábě. Mladý princ poprvé v životě pozná, co je hlad a zima. Z malého slabého kluka se má stát mužem a rolníkem.

Příběh byl neskutečně poutavě napsaný. Chvílemi jsem měla pocit, že mám hlad a strach. Za chvíli jsem měla bolavé svaly a puchýře na rukou. Nového tyranského knížete jsem nenáviděla stejně, jako poddaní. Marcus novým jménem Mikael je velmi sympatickou postavou. Ze začátku je vám jej trochu líto, ale čím je starší, tím je vám více sympatický. Já se do něj zamilovala hned na začátku jeho příběhu, kdy se ukázalo, že je to kluk s velkým srdcem, ve kterém má místo i pro ta nejmenší stvoření. Ani ostatní postavy nestojí v pořadí oblíbenosti daleko za Mikaelem. Porodní bába je žena od rány, ale v jádru je dobrá a myslí jen na dobro svých dětí. Starý Rafael, který má mezi obyčejným lidem pověst prodejce dětí, je velmi moudrý muž a já jej měla velmi ráda. Byl Mikaelovi učitelem a učil jej hlavně, jak věřit v sám sebe. (Musel být na konci ten dodatek?) Kniha je plná ověřených pravd a mouder.


Příběh odehrávající se ve středověku má u mě téměř polovinu bodů vyhraných. Přidejme k tomu poutavě napsaný příběh a hned je kniha jednou z těch nejlepších, kterou jsem četla. Příběh o Mikaelovi a jeho vzdoru proti nespravedlnosti, se čte téměř sám. Je sice místy trochu surový, ale tím reálnější. Pro tyranského knížete jsou nevolníci jen majetek, zvířata a tak je bezhlavě popravuje a mučí, kdykoliv se mu zachce. Při čtení až cítíte tu bezmoc všech obyvatel. Cítíte jejich potlačovaný vztek a strach. Příběh o jednotě a síle spolupráce je plný emocí. Ať už těch špatných, nebo dobrých. Líbilo se mi že i když kniha pojednává o Mikaelovi, tak poznáme i osudy a příběhy spousty vedlejších postav. Kdo vypadá jako ten zlý, nemusí to tak býti a zase naopak i ten dobrák může mít temnou minulost. A tak to je. Svět není černý ani bílý. Dobro nebo zlo. Vždy je od každého kousíček.

Těchto poutavých 600 stran mi vydrželo na tři dny. Málokdy mě kniha tak pohltí, že musím číst kdykoliv to jde a opravdu do ranních hodin. S autorem jsem se setkala poprvé, ale už teď vím, že další dvě knihy si musím také pořídit. Knihu plnou zvratů a tak lidských postav, kterou nemůžu odložit, najdu málokdy. A co vy? Četli jste?

"Co tím chceš říct?"

"Jsme bezvýznamné nicky," prohlásil Mikael ponuře. "Takhle žít nechci."

"A jak tedy chceš žít?" zeptala se ho.

"Jak ty chcež žít?" opáčil. "Zamlouvá se ti snad představa, že tě jednoho dne prostě jen tak z něčího rozmaru můžou popravit?"

"Proti tomu nemůžeme nic dělat."

"Ale to víš, že můžeme!" zvolal Mikael. "Setkal jsem se s Černým Volodem." S tím se dosud nikomu nesvěřil.

"Hlavně se o tom nikomu nezmiňuj!" varovala ho ustaraně Eloisa.

"Ano, to je přesně ono, všichni budeme hezky zticha! Jako ovce čekající na to, až je odvedou na porážku!" Mikael znovu ucítil, jak se ho zmocňuje vztek. Připadal si strašně bezmocný a zbabělý.

( Dítě, které v noci našlo slunce - str. 284 )