Můj pes Doggo - Mark B. Mills

18.01.2017

Můj pes Doggo, kniha, kterou název nevystihuje úplně přesně. Při koupi této knihy jsem dle obálky očekávala veselé příhody ze života pejskaře a jako hlavního hrdinu Dogga, tedy psa. Realita ovšem byla trochu jiná. Kniha vypráví příběh Doggova páníčka Daniela.

Daniel zůstává po dlouholetém vztahu sám. Jeho přítelkyně odjela neznámo kam a Danielovi nechala pouze ošklivého psa z útulku, který svého pána nesnáší. Tím se dostává pes i pán do nesnadné pozice. Daniel o psa nestál, Doggo se od něj nenechá ani pohladit. Trochu patová situace. Ačkoliv se může zdát, že kniha bude pojednávat především o Doggovi, tak tomu tak není. Je sice přítomen, ale jde zde hlavně o Danielův posun, co se vztahů týče a především jeho kariéry v reklamní agentuře. Čteme o soutěživosti v pracovním prostředí o realizaci reklamy a podobně. Nechybí ani Danielovo soukromí. Na tak tenkou knížku se v knize objeví spousta různých témat od hledání sebe sama, těžké nemoci v rodině, po vytváření vztahu mezi psem a člověkem. Doggo mi chvílemi přišel, jako doplněk, který by v knize ani být nemusel.

Když se budu snažit být objektivní a nehodnotit knihu podle očekávání, které jsem si sama mylně udělala, tak kniha nebyla vyloženě špatná. Byla předvidatelná, ale chápu, že tato kniha má být oddechovou četbou. Jen mě vždy zklame, když se objeví jediná volná žena v knize a je už předem jasné, že s ní hrdina skončí. Velmi mě zklamal Doggo. Podle autorova popisu je Doggo něco jako Superman mezi psy. Povely pochopí jen z vysvětlení, rozumí, co mu Daniel říká o svém rozhodnutí a buď mu to schvaluje pohledem, nebo jej odsuzuje. Danielovi a Doggovi projde úplně vše. Je jedno, že jsou nějaká pravidla, zákony a podobně. Lidé v okolí jsou všichni velmi vlídní a nápomocní a tak vždy vše zařídí tak, aby Doggo mohl se svým pánem úplně kamkoliv. To mi přišlo úplně nereálné a trochu mě to štvalo. Na to, jak tenká kniha Můj pes Doggo je, jsem ji četla nezvykle dlouho. Místy mě opravdu nebavila a do čtení jsem se nutila. Jindy jsem se zase pobavila a čtení šlo samo. Knihu bych zařadila do průměru s ohledem na to, co jsem už vše stihla přečíst.

Doggo mi připomíná tak trochu psí verzi Garfielda. Většinou polehává na gauči a jen líně jedním okem sleduje, co se děje. Aktivitu projeví, jen když z toho bude mít prospěch. Ačkoliv jsem milovník psů a vlastně dá se říci všeho chlupatého, tak jsem Dogga opravdu neměla ráda. Také se řadím mezi blázny, kteří se psy mluví, jako by jim rozumněli každé slovo, ale u této knihy mi přišlo, že je Doggovi přidělována až příliš velká inteligence. Jediné velké plus je jeho láska k filmům, kde je Jennifer Aniston.

Komu knihu doporučit? Těžko říci. Podle komentářů na Databazeknih.cz se kniha líbí jak pejskařům, tak nepejskařům. Spousta čtenářů očekávající to samé, co já, byla zklamaná. Takže názor si asi budete muset udělat sami. :)

Napadne mě to, až když nastupujeme do autobusu.

"Můžu do autobusu se psem?"

"To záleží na řidiči."

Dneska jsou řidiči v autobusech zavření v kukaních, kvůli vlastní bezpečnosti, a tak se náš šofér musí naklonit a přilepit nos na plexisklové okénko, aby Dogga u mých nohou vůbec viděl.

"Ježíši," zamumlá.

Můj psí průvodce na něj zjevně neudělal zrovna dojem.

"Budete si ho muset posadit na klín."

"To nemůžu. Kdybych se ho pokusil zvednout, tak mě kousne."

"Cože, snad není agresivní? Je nebezpečnej?"

"Ne, ne, jenom..." Rozpačitě se odmlčím. Co bych také mohl říci? Je to pravda: kdybych se ho pokusil zvednout a posadit si ho na klín, kousne mě.

"Sorry, kamaráde, ale pravidla jsou pravidla." Prosím, neříkejte to, zapřísahám ho v duchu, ale on to přesto řekne:

"Mohl bych přijít o práci, a za to mi to nestojí."

Za normálních okolností bych se s ním dohadoval, možná dokonce i ztropil scénu, ale dneska se na to nějak necítím. Ráno jsem si sotva dokázal uvařit ke snídani vajíčko. "No nic. Nezlobte se, že jsem obtěžoval. Hezkej den."

Otočím se a vystupuji z autobusu, když řidič řekne: "No, ale kdyby to byl třeba vodicí pes, nebo řekněme pes doprovázející kardiaka nebo jinak zdravotně postiženýho..."

"To není."

Řidič obrátí oči v sloup a dodá, pomalu, aby to pochopil i největší zabedněnec: "Protože všichni takovíhle psi do autobusů můžou."

"Jo, jo, já jsem kardiak." Poklepu si na hruď, abych své tvrzení zdůraznil.

© 2016 Worlds Collide. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky