Vlčí něha - Stef Penney

05.02.2017


Ke knize Vlčí něha jsem se upřímně dostala hlavně díky názvu a vlku na obálce. Jsem milovník vlků a tak jsem doufala, že v knize se to kolem nich bude točit. Mýlila jsem se. Kniha Vlčí něha pojednává o lovcích kožešin, jedné vraždě, drsné Kanadě a pořádném mrazu.

Příběh se odehrává v Kanadě někdy kolem roku 1860. Kanada je tou dobou řídce osídlenou oblastí. Její obyvatelé jsou převážně migranti, kteří utekli před vraždami, znásilňováním a nebo byli vyhnáni. Chtějí začít znovu. V jejich malých městech se život točí kolem běžných domácích prací. Oživení přináší leda lovci kožešin, kteří občas zabloudí do různých zákoutí divočiny, aby své úlovky prodali. Takovou idylku jedné zimy přeruší nález mrtvého trapera v jeho vlastní chatě. Vražda v těchto končinách je něco neslýchaného. Ještě zvláštnější je, že mrtvý muž byl skalpován. Podezření se přelévá z jednoho na druhého až padne na Francise, nevlastního syna hlavní postavy. Ten zmizel ve stejnou dobu, kdy byl nalezen mrtvý a jen jeho matka paní Rossová je ochotná ho jít hledat a očistit jeho jméno.

Tím začíná velký hon na vraha. Nikdo neví, koho vlastně z vraždy obvinit, tak se chytají i nejmenších stop, aby byl v jejich městečku zase klid. Paní Rossová se vydává pěšky po stopách ve sněhu, aby zjistila, co se jejímu synovi stalo a kam tak nenadále zmizel. Všechny stopy neustále zakrývá sníh, který neustále padá. V noci kolem chatrných stanů z plachtoviny krouží vlci a pátrání ztěžují i jiné okolnosti.

Vlčí něha připomíná detektivní knihu, až na to, že detektivem zde není nikdo a všichni zároveň. Nejedná se pouze o vyšetřování vraždy, ale promítají se zde i příběhy a osudy ostatních obyvatel městečka jako například dávné záhadné zmizení malých děvčat, získávání respektu mladého vyšetřovatele mezi kolegy, či hledání odpovědi na záhadnou kostěnou destičku s podivnými znaky. Příběh je vyprávěn z vícero úhlů a o každé postavě se dozvíme nějaké informace, které nám pomohou ji více poznat. Vyskytují se zde nejenom běžní obyvatelé, ale také lovci kožešin, členové společnosti, trapeři, indiáni a další. Kniha byla zajímavým náhledem do života obyvatel Kanady kolem roku 1860.

Přiznám se, že ačkoliv jsem od knihy čekala něco jiného, tak se mi velmi zalíbila a četla jsem ji téměř v kuse. Postavy mi byly sympatické a tím, že jsou dost různorodé, tak si oblíbence najde každý. Ať už se jednalo o paní Rossovou, která ačkoliv byla slabá žena a při hledání spíše na obtíž, tak se nevzdávala a šla si vždy za svým cílem. Nebo o pana Moodyho pověřeného vyšetřováním vraždy. I on byl zajímavou postavou. U něj byl vidět posun v myšlení. Od bezmyšlenkovitého osočení kohokoliv, jen aby někdo byl za mřížemi a případ se uzavřel, až po obětování vlastního pohodlí a prokázání odvahy při zjišťování stop a důkazů.

Kniha byla napínavá. Do konce knihy jsem netušila, kdo by mohl být vrahem. S každou zjištěnou informací jsem byla více a více zmatená. Těch podezřelých s motivem nebylo málo a stále nezůstávali ani indiáni nepovšimnuti. To se mi na knize líbilo. I když byl zavražděný muž skalpován, tak vyšetřovatelé pátrali i po motivech jiných lidí, kteří by vraždu mohli spáchat. Nebyli podezírání jen indiáni. Nakonec jsem byla velmi překvapena. Akorát trochu nemile mě překvapil konec knihy, kde zůstává spousta věcí nedořešená. Víme, kdo byl vrahem a proč, ale právě ty příběhy ostatních obyvatel zůstali tak nějak otevřené. I přesto bych knihu doporučila. Zvlášť milovníkům zimy a sněhu. Ne nadarmo kniha vyhrála cenu Costa Book Awards (First Novel Award).
 

Žijeme u Holubičí řeky na východním pobřeží Georgijského zálovu. Emigrovali jsme sem spolu s manželem ze skotské Vysočiny před dvanácti lety, vyhnáni odtamtud podobně jako tolik jiných lidí. Během několika let přijelo do Severní Ameriky jeden a půl milionu lidí, ale navzdory tomu číslu, navzdory tomu, jak jsme byli hrozně namačkáni v útrobách lodi tak, že jsme si tehdy mysleli, že pro všechny ty lidi nemůže být v Novém světě místo, jsme se z přístavů v Halifaxu a Montrealu rozprchli na všechny světové strany podobně jako přítoky řeky a všichni zmizeli v divočině. Krajina nás spolkla a hladově čekala na další. Půdu jsme získali kácením lesa a místa jsme pojmenovali podle věcí, které jsme viděli - podle ptáků, zvířat -, nebo jsme jim dali jméno podle měst doma; byly to takové sentimentální vzpomínky na místa, jež v nás žádný sentiment neprobouzela. Dokazuje to jen, že se před ničím nedá útéct. Všechno si to člověk nese s sebou, ať už chce, nebo ne.

Před dvanácti lety tu nebylo nic než stromy. Krajina směrem na sever je pustina, buď močál, nebo kamení, kde nerostou ani vrby, ani modříny. U řeky je však pěkná a měkká půda, les kolem tmavě zelený, pronikavé voňavé ticho je hluboké a nekonečné jako nebe.

( Vlčí něha str. 14)