Dcera sněhu - Eowyn Ivey

Dcera sněhu... o této knize jsem toho mnoho dobrého četla. Nevím proč, ale žila jsem v domnění, že kniha je thriller nebo detektivka. Proto ležela nepovšimnuta dlouhou dobu na poličce. Do Vánoc však zbývaly necelé dva týdny a po knize Sněží, sněží jsem chtěla taktéž něco zimního, či vánočního. Takže jsem nakonec sáhla po této knize.

Už po prvních kapitolách jsem si nadávala do volů a dalších zvířat, že jsem takovou pěknou knihu nechávala ležet ladem. Kniha pojednává o starším páru, který odjel na Aljašku začít nový život. Eowyn Ivey umí věrohodně popsat těžký život na samotě. Avšak i přes těžkosti jim může kdekdo život v srdci divočiny závidět. Okolo lesy, hory a řeky. Člověk je sám svým pánem a to ticho! Ideální podmínky pro opětovné sblížení manželů po těžké události. Jenže nic nejde tak, jak bychom chtěli a proto místo toho, aby se věci zlepšovali, tak jsou manželé stále více sami. To se však změní jednoho zimního dne, kdy z oblohy padá sníh. Zničeho nic se v jejich životě ocitá záhadná malá holčička, která jim dává to, co celou dobu potřebovali.

Eowyn Ivey umí krásně popsat jak divoká a krutá příroda i samotný život umí být. Zároveň však popisuje i pevné a silné přátelství, které na těchto bohem zapomenutých místech vznikají. Moc se mi líbila i popisovaná láska a něžnosti mezi staršími manžely. O teenagerech a ženách v nejlepších letech čteme pořád, ale právě to pohlazení, nebo polibek manželů, kteří už mají několik zim za sebou jak by to napsal George R. R. Martin, je milé a pohladí na duši i vás.

Pěkný příběh, který se odehrává především v zimě má nádech kouzel a záhadnosti. Tak jako opuštění manželé toužící po dítěti i my přemýšlíme, zda si ho vysnili, nebo je dívka opravdu skutečná. Záhadné mizení a opětovné nalezení dívenky nechává čtenáře stále na pochybách. Vlastně ani po dočtení knihy není úplně jasné, jak to bylo. Inspirace ruskou pohádkou se mi líbila. Láska manželů k zimě a sněhu je nakažlivá.

Všechny postavy v knize jsou velmi sympatické a vlastně si neuvědomuji, že by tam byla nějaká záporná. Jde hlavně o vztahy. Vztahy mezi lidmi i vztahy k přírodě a jejím zákonitostem. Hlavní postavy byly vykresleny tak, že bych je chtěla znát osobně. Jack byl milý a klidný, jako oporu a tátu by jej chtěl každý. Mabel byla starostlivá, ale získala si mě hlavně láskou k malování a knihám. Moc bych její obrazy chtěla vidět. A sousedi? Ty bychom chtěli taktéž všichni. Jsou zde stále a pomohou, když je to třeba. I kdyby museli sami být v nepohodlí.

Příběh je opravdu moc pěkný a doporučuji jej všem, kteří milují zimu, přírodu, lidi a prostě život na tomto krásném světě. Kniha není jen o malé holčičce jménem Faina, ale také o tom, jaké je to mít své vady, sny, silné stránky a o čem je lidskost. Myslím, že autorka protkala knihu svou vlastní láskou k Aljašce a tu dokazuje každou popsanou stránkou.